Jak Češi milují tituly

aneb s titulem a funkcí už žádný blbec?

Nedávno se mě jeden novinář před rozhovorem ptal, jak mě má oslovovat. Zdůraznil, že je to jedna z otázek, která čtenáře prý velmi zajímá. Upřímně nechápu, co je na tom tak zajímavého, mně úplně stačí, když mi cizí člověk vyká. Zkusil jsem tedy toto téma probrat později s několika mými kolegy a známými. A došli jsme k jedinému závěru. Tím je, odpuste mi ten výraz  „titulománie“. Češi jednoduše milují tituly a funkce.

Titul a funkce rovná se úspěch a peníze? Kdo má titul, ten něco dokázal a není v očích ostatních žádné béčko. Tak nějak se asi dá charakterizovat honba za všemi možnými i nemožnými tituly. Titul, to je vstupenka do klubu „áček“, volná cesta k získání funkce třeba prezidenta čehokoli nebo předsedy klubu, strany... Áčkař neváhá titul napsat kamkoli – na poštovní schránku, složenku z plynáren nebo elektráren, výpis z účtu, a samozřejmě na vizitky. Tam nesmí titul a funkce chybět v žádném případě!

Někdy je až komické, jak moc lidem na titulu záleží. Jakou vyšší vypovídající hodnotu akademický titul vlastně má? Dobře, třeba pošťák ví, že dotyčný je nějaký doktor nebo magistr. Ale jinak titul sám o sobě žádnou vypovídající hodnotu nemá, tím spíš, že titul bude mít v brzké době snad každý. Na práci, na kterou dříve stačil šikovný středoškolák, je nyní potřeba člověk alespoň s titulem Bc. A funkce? Ta nevypovídá už vůbec o ničem, jen když se pod jménem objeví libozvučně a důležitě znějící sousloví, které ve skutečnosti znamená naprosto banální pracovní zařazení.

Jen málo lidí si uvědomuje, že v práci jako kdekoli jinde musí zaměstnanec prokázat, že titul není jeho jediná přednost. I člověk s titulem může být hlupák. Titul neříká nic o charakteru člověka, není ani měřítkem inteligence, protože na rovinu, ne všichni museli k zisku svého titulu prokázat stejné znalosti.

Nevím, možná je to určitý komplex z minulosti, kdy jsme několikrát přišli o šlechtické a intelektuální elity, takže teď máme potřebu nahrazovat si jejich nedostatek papírovými autoritami. Možná ale bude hůř. Místo na kvalitu vysokoškolsky vzdělaných lidí se zaměřujeme na kvantitu. Vzdělanostní ekonomika to není více bakalářů, magistrů a doktorů. Pohříchu je to mnohdy jen důkaz toho, že jsme z podmínek, nutných pro získání akademické hodnosti, hodně slevili. A tak nám nezbývá nic jiného než vysvětlovat kolegům z ciziny, že titul vůbec neznamená, že se dotyčný třeba domluví anglicky.