Euroskepticismus – dovršení národního obrození?

Aneb „co je český, to je hezký“ a nikdy nic jiného?

Z čeho pramení u nás tolik zakořeněný euroskepticismus? Mluvíme tady o skepsi k Evropské unii nebo o naší, české, skepsi vůči čemukoli cizímu? Nesouvisí naše euroskepse s něčím skrytým a naprosto odlišným? Například s mocí, touhou po moci, nevděčností, provincionalismem, se zahleděností na náš dvoreček a na naše bábovičky!

Řekl bych, že právě tohle je náš problém. Výkřiky politiků o ztrátě suverenity jsou jen frázemi pro voliče, kteří na ně velmi dobře a ochotně slyší. Troufám si dokonce tvrdit, že náš euroskepticismus je finální etapou českého národního osvobození. Že nevěříte? Historie se vrací jako bumerang a v nás dodnes přežívají bolístka minulosti – tu nás neuznali stejně jako Maďary, státem jsme stali jen díky blahosklonnému postoji Američanů a naši první republiku jsme si, jak trefně podotkl Karel Čapek, propachtovali. A tak mohu pokračovat dál a dál.

Teprve po roce 1989 došlo de facto k osvobození nejen tomu jazykovému, ale hlavně politickému. A to by mělo nyní skončit? Ti, kteří dnes, po všech historických peripetiích, drží ve svých rukou moc, se jen těžko smiřují s tím, že by byť jen část jimi vysněné moci měla být delegována na nějaký vyšší celek, někam do Bruselu. Jak jinak si vysvětlit, že v EU vidíme jen samé nevýhody a žádné výhody? Jak jinak si vysvětlit, že ostatní země, jejich obyvatelé, nejsou tak euroskeptičtí a v samotném členství spatřují výhody a možnosti, jak se prosadit a jak získat na síle?

Osobně to přičítám právě výše zmiňované zahleděnosti na náš píseček. Obyčejný provincialismus, doma světáci a generálové, venku nedochůdčata, která se neumí poprat za národní zájmy. V Evropě bychom museli vystupovat sebevědomě, s nadhledem, museli bychom tvrdě vyjednávat, abychom něco získali. Byl by to úspěch všech, žádné prvenství, bušení do prsou a slova chvály.

To jsou skutečné příčiny a důvody našeho euroskepticismu. Je málo těch, kteří chápou nutnost vylézt z ulity a otevřít se, abychom přežili nejen časy dobré, ale přečkali hlavně časy zlé, které přijdou. Současná ekonomická krize je toho důkazem a přibývají další a další problémy, které nelze řešit jednotlivě a odděleně. Za všechny jmenujme zahraniční, bezpečnostní, energetickou nebo imigrační politiku, stejně jako vztahy s Ruskem. Pochopíme někdy, že bez Evropy jednoduše být nemůžeme, že sami v globalizovaném světě nic nezmůžeme?

 Další mé články: Ústavní soud - třetí komora parlamentu?